Rozhovory

 

Hudební Rozhledy

Adam Viktora : Usilovat o věrohodnost provedení by mělo být samozřejmostí

Lukáš Vytlačil | 05/12 |Rozhovory

Jméno varhaníka a uměleckého vedoucího Ensemble Inégal Adama Viktory neodmyslitelně patří k české hudební scéně a po celém světě je synonymem pro kvalitní a objevné hudební projekty. Jednoho lednového podvečera jsme se sešli v zákoutí Malé Strany, abychom si popovídali o hudbě a jeho rozmanitých aktivitách.

 

Po studiích na plzeňské konzervatoři jsi absolvoval HAMU v Praze a kromě interpretačních kurzů jsi také měl soukromé hodiny u jedné z nejvýraznějších osobností varhanního světa, Christopha Bosserta. Jak významné pro tebe bylo setkávání s ním?
Spíše než o hodiny se jedná o měsíce a roky. Jde o vztah na celý život. Při prvním setkání s ním, ve Frankfurtu nad Odrou na kurzech u fenomenálních Sauerových varhan, jsem po několika taktech jeho neuvěřitelné hry věděl, že nacházím odpovědi na otázky, které mne tehdy zaměstnávaly, nekonečnou inspiraci a také argument pro všechny interpretační vize, k jejichž realizaci jsem neměl až do té chvíle dostatek odvahy. To jsem ještě netušil, co všechno spolu prožijeme a jaké mezi námi vznikne přátelství. Na cestách za historickými varhanami jsme spolu procestovali pěkný kus Evropy. Zejména to byl Balkán, který mi utkvěl v paměti, konkrétně pak Chorvatsko, Banát a Sedmihradsko, kde jsme v polovině 90. let slyšeli originální nástroje ze 17., 18. a 19. století, o jakých se nám ani nesnilo. U Christopha teď studují moji žáci a spirála se tak pěkně točí. Naučil jsem se u něho kromě mnoha dalšího také poznávat a posuzovat kvalitu varhanního zvuku, což je pro varhaníka absolutně nepostradatelné.
Ferenc Liszt vyžadoval, aby jeho studenti byli schopni zahrát zpaměti jakoukoliv část Bachova Dobře temperovaného klavíru v transpozici do kterékoliv tóniny. Nechtělo se mi věřit, že je to vůbec možné, a to až do chvíle, kdy jsem viděl a slyšel Christopha v Chebu, zkoušejícího všestrannost varhan u sv. Mikuláše. Podle spontánního zadání okolostojících varhaníků zahrál zpaměti doslova jakoukoliv skladbu z obrovského bachovského a regerovského repertoáru. Nakonec zahrál Sonátu Julia Reubkeho a celé Mendelssohnovo Preludium a fugu B dur, op. 35, ale v A dur, protože b malé zlobilo a často zůstávalo tzv. viset. Christoph má geniální paměť, úžasnou schopnost komparace a je zároveň i významným muzikologem. Před lety mu bylo vydavatelstvím Bärenreiter zadáno napsání knihy o Bachově Dobře temperovaném klavíru s limitem do 500 stran. Když mělo dojít k předání díla, oznámil autor do redakce, že je zatím na cca 800 stranách a potřeboval by ještě nějaký čas k dokončení. Byl vyzván, aby své dílo zkrátil na stanovených 500 stran a odevzdal. To však Christoph odmítl a dodnes na díle pracuje. Aby to ale nevypadalo, že je nějaký suchar, musím se také zmínit o jeho senzačním smyslu pro humor, díky němuž jsem utrpěl bezpočet opravdu velmi těžkých záchvatů smíchu. Mimochodem, mezi muzikalitou a smyslem pro humor vidím velkou paralelu.

Varhany i nadále pro tebe hrají opravdu významnou roli. Kromě samotného sólového vystupování se zabýváš také historickými nástroji, a založil jsi dokonce festival, na kterém se mnohé z nich rozeznívají.
Pro každého varhaníka jsou historické varhany tím nejlepším učitelem a pro všechny posluchače zase nenahraditelným svědkem fyzického světa naší vlastní minulosti. Varhany jsou také jediným nástrojem, u něhož jsou jeho zvukové kvality k dispozici téměř bez závislosti na způsobu hry. V Čechách se nachází kolem 5000 varhan, z nichž téměř 2000 jsou nástroje významné historické hodnoty. To jsou vzhledem k velikosti naší země ohromující čísla. Neuvěřitelné je ale také množství varhan, které bylo v uplynulých letech poškozeno nebo úplně zničeno. Paradoxem je, že skutečným nebezpečím, samozřejmě vedle červotoče, lidské nevšímavosti a také všeobecné nedbalosti, jsou pro varhany samotní varhaníci a varhanáři. Mnoho varhaníků všude na světě, není to tedy jen česká záležitost, trpí nezřízenou touhou zapsat se do dějin jako duchovní otcové „vizionářských“ realizací staveb nových varhan. Pokud okolnosti nedovolují odstranění starého nástroje a pořízení nového, spokojí se třeba i s pořádnou přestavbou, mnohdy se jedná o modernizaci, jindy jsou všemožné nesmyslné zásahy označeny také jako „uvedení do původního stavu“. Jsou ale varhanáři, kteří se štítí práce na úkor historických nástrojů a je mezi nimi dokonce i pár takových, o kterých platí bez výhrady slova z Praetoriova Syntagma Musicum, že „varhanářství není řemeslo, ale umění hodné šlechtice“. Ve varhanách lze číst jako v knize a varhanář, a to jak stavitel nového nástroje, tak restaurátor historických varhan, v nich zanechávají přesný popis svých schopností a zkušeností, ale i zprávu o povaze a rysech své osobnosti. Během chvilky tak rozeznáte egois-tického náfuku od pokorného pečlivky, přičemž ten šlechtic-umělec je opravdu ideálem.
Český varhanní festival je jediným podnikem svého druhu v Čechách. Koncerty se totiž konají kdekoliv po celé České republice a hlavním cílem je propagace historických varhan. Některé skvělé varhany až do našich koncertů desítky let nikdo neslyšel, o jiných neměl v místě nikdo ani potuchy, jinde se o mimořádnosti místní památky ví, ale případní posluchači nemají možnost slyšet svůj poklad v plné kráse. Mnohde jsme byli úplně prvními, kdo upozornil obyvatele malých vesniček na jejich nesmírné skvosty v ohrožení, v několika místech jsme byli iniciátory založení sbírek a nastartování procesu vedoucímu k záchraně historických nástrojů. Je to naprosto skvělá a smysluplná práce.

Rád bych se u varhan ještě pozastavil. Podařilo se ti objevit varhanní sbírku Preludiae et Fugae per 8 tonos ecclesiasticos Johanna Caspara Ferdinanda Fischera, která byla považována za ztracenou. Pořídil jsi také její zvukový záznam, který ještě čeká na vydání. Jak se podaří takový krásný objev?
Objevování a oživování neznámé hudby je velkým dobrodružstvím a případný nález bývá vítaným zpestřením koncertního repertoáru. Nechal jsem si kdysi v jednom západočeském archivu předložit veškerý historický klávesový materiál ve snaze najít cokoliv kvalitního, čím by bylo možné obohatit mé varhanní koncerty. Fischerova Preludia a fugy, nejstarší český cyklus varhanní hudby od českého autora, jsem našel v obálce s nápisem „Anonym – Klavírní cvičení“ z roku kolem 1850. Takový titul je v podstatě nezajímavý pro kohokoliv. Klavíristé zpravidla žádná klavírní cvičení z poloviny 19. století v archivech nevyhledávají a všichni ti, kdo hledali varhanní hudbu, obálku s důvěrou ve správnost jejího popisu nechali bez povšimnutí. Protože jsem ale postupoval důsledně, nedal jsem se nápisem odradit a obálku otevřel. Okamžitě jsem zjistil, že se nejedná o žádná klavírní cvičení, ale o barokní varhanní preludia a fugy v opisu z 1. poloviny 19. století. Po bližším prozkoumání jsem objevil nápadnou podobnost s jinými Fischerovými dochovanými díly a pak dokonce i několik fug zcela totožných s fugami z jeho poslední sbírky Musikalischer Blumenstrauß, která byla až do té chvíle považována za 2. vydání této jeho první ztracené sbírky z prvních let 18. století. Jedná se ale o úplně neznámou hudbu rovněž v osmi církevních tóninách, což vše jasně ukazuje na Fischerovo autorství. Význam objevu dokládá i skutečnost, že sbírku připravuji k vydání u vydavatelství Carus Verlag.

U stavitele Daniela Přiba sis v roce 2010 nechal postavit varhanní pozitiv. Již na první pohled se ale jedná o nástroj, který v našich zeměpisných šířkách běžně nevídáme. Co tě vedlo k takové specifické objednávce a v čem se tento nástroj odlišuje?
Pochybuji, Lukáši, že jsi byl někdy v kostele, viděls tam varhaníka, jak se snaží, seč mu síly stačí a vůbec nic jsi neslyšel. Na koncertech staré hudby, kde bývají použity novodobé přenosné nástroje, je to ale naprosto běžné. Nejsou totiž varhany jako varhany. Na tzv. autentickém provozování barokní hudby bývá zejména ceněna skutečnost, že díla starých mistrů jsou interpretována tzv. věrohodným způsobem. Posluchači se spoléhají na „renomovanost interpretů“ a nedokáží si představit, že by mohli být jakkoliv klamáni. Nemusí se ale vůbec jednat o záměrnou mystifikaci posluchače, neboť nejčastějšími interprety varhanních partů v souborech specializovaných na barokní hudbu nejsou varhaníci, ale cembalisté, kteří mají s hraním na skutečné varhany zpravidla malou zkušenost. To, že nevědí, jak se na varhany hraje, poznají na první poslech pouze jiní varhaníci. To, že jim ale nevadí, jak by měly varhany správně znít, to už pozná každý, protože tzv. varhanní pozitiv v barokním souboru prostě není slyšet. Varhanní pozitiv (v podstatě chybné označení, ale budiž) je dnes nepostradatelnou součástí téměř jakéhokoliv provedení barokní duchovní hudby. Výhodou takového nástroje je jeho transportovatelnost a možnost snadného ladění, velkou nevýhodou pak zejména to, že jeho zvukové vlastnosti naprosto neodpovídají tomu, co bychom od barokních varhan mohli očekávat. Zásadní rozpor spočívá v tom, že až na zcela nepatrné výjimky se při jakýchkoliv produkcích v 17. a 18. století používaly větší či menší kostelní varhany, ale rozhodně ne přenosné pozitivy. Ty byly určeny pouze pro procesí, poutě a podobné příležitosti, kdy byly naloženy na káru či povoz a dopravovány například k oltářům v průvodu Božího těla. Další výjimkou bylo domácí muzicírování s použitím tzv. kabinetních varhan, což je samozřejmě kapitola, která nemá se skutečným provozováním chrámové hudby naprosto nic společného. Pokud hledáme pro chrámovou hudbu nové uplatnění v koncertních síních, je nutné najít důstojné řešení ve věci varhan, stejně jako u ostatních nástrojů, kde se dnešní snaha o dosažení zvukového ideálu barokních nástrojů blíží téměř dokonalosti. O stavbě vlastních varhan jsem začal přemýšlet v momentě, kdy mě definitivně přestalo bavit hrát na varhany, které nejsou slyšet, nebo se dívat na varhaníka ve vlastním souboru, provádějícího jakýsi podivný způsob pantomimy. Původně jsem si představoval něco malého, lehkého a laciného. Poté, co jsem varhanáři vylíčil své přání a také představu a záměr – vytvoření kopie skutečných barokních varhan, byl jsem rychle vyveden z omylu. Na rozdíl od varhanních pozitivů jsou skutečné varhany koncipovány mnohem velkoryseji a např. rozměry píšťal jsou co do šířky a také síly stěn podstatně větší. Moje varhany vznikly jako doslovná kopie tří rejstříků tzv. continuového stroje varhan v Rabštejně nad Střelou, nejkrásnějšího barokního nástroje, jaký jsem kdy poznal, a nejsou tedy nakonec ani malé, ani lehké. Při stavbě byly zachovány všechny rozměry rabštejnských píšťal, způsob zpracování, stejně jako druhy použitých dřev a tlak vzduchu. Výsledek je fantastický, barva tónu má nádherný charakter, nástroj hraje jako skutečné barokní varhany, a co je hlavní, i ve velké barokní kapele jsou skvěle slyšet.

V roce 2000 vznikl soubor Ensemble Inégal, který právem patří k interpretační špičce mezi barokními ansámbly. K založení profesionálního vokálně instrumentálního tělesa je třeba spousta úsilí i dobrých důvodů. Zajímavostí je, že jsi také při koncertech potkal svoji současnou manželku, vynikající sopranistku Gabrielu Eibenovou.
Musím říci, že samotné založení takového souboru je úplně triviální záležitost. Důvodů bylo mnoho, tím nejsilnějším impulzem bylo skutečně setkání s Gabrielou. Není v možnostech tohoto rozhovoru vylíčit celý příběh našeho setkání, který představuje začátek určité proměny v našich životech. Založení Ensemble Inégal i jeho budoucí působení je pouhou, byť velmi důležitou součástí cesty, na kterou jsme se tehdy v dubnu 2000 společně vydali.

Název Ensemble Inégal navozuje asociace na francouzskou barokní hudbu a artikulaci „inégalité“, ale záběr souboru je neskutečně široký. Věnujete se hudbě od baroka, přes romantismus až po současnost, stačí připomenout například novou nahrávku se skladbami B. Brittena a A. Pärta, či provedení Rossiniho Messe solennelle. Realizujete také vlastní koncertní cyklus „České hudební objevy a překvapení“, ve kterém již zazněla celá řada skladeb v novodobých premiérách.
Velmi trefně a moudře pojmenoval hudební poměry v 1. pol. 20. století Arthur Honegger, když kritizoval povrchnost obecenstva lačnícího spíše po spatření hudebních celebrit než po umění samotném, když vyčítal hudebním publicistům, že manipulují se vkusem obecenstva, a když napadal zoufalou nenápaditost hudební dramaturgie. V druhé polovině minulého století přinesla mohutná vlna tzv. autentického provozování staré hudby neobyčejné pokroky ve všech těchto oblastech. Její úloha se ale v posledních dvou dekádách velmi proměnila. Namísto svobody v hledání interpretačních hodnot, tedy podstaty zrodu očistného procesu v provozování nejen staré hudby, vystupují do popředí všeobecně dobře viditelní představitelé hudebního mainstreamu a úspěšně předkládají neomylně správná řešení. Svou mocí zasahuje do hudebního dění nesmírně významně také internet, jehož pomocí je možné vytvářet libovolné a rovnou úspěšné virtuální obrazy hudebních děl i jejích interpretů.
Úplně jednoduše, proto Ensemble Inégal natočil na začátku své činnosti Dvořákovu Mši D dur s původními varhanami a v kapli, pro kterou ji autor zkomponoval, proto přináší každoročně neznámou barokní hudbu a má na svém kontě takový počet zelenkovských novodobých premiér, protože za žádnou cenu nechce být součástí onoho mainstreamu a je přesvědčen, že v hudbě je obrovská síla, ale jen do té chvíle, než přijde strach a nadiktuje si „ověřená a zaručeně správná interpretační řešení“, než přivede celebrity, aby naplnily sál i pokladnu, nebo osvědčený repertoár, při němž zcela jistě nezůstane ani jedno oko suché. Generace mých vrstevníků v druhé polovině třetí dekády svého života je posledním ze svědků onoho hledání, na které již dnes není čas a bez něhož se ze světa staré hudby ztrácí jeho vizionářská moc. Mladší kolegové přicházející k „hotovému“ nemají často v tomto ohledu, bohužel, takové štěstí.
V Ensemble Inégal nemáme vymezeny žádné hranice s ohledem na dobu vzniku interpretované hudby. Fascinuje nás nejen Capricornus a Zelenka, ale i Dvořák, Britten, Martinů a Tormis. No a usilovat o věrohodnost provedení, to by mělo být samozřejmostí vždy pro každého interpreta jakékoliv hudby.

Čestné místo ve vašich programech zaujímá osobnost Jana Dismase Zelenky. To potvrzuje také pohled na vaši diskografii. Dosud jste natočili nejvíce Zelenkových děl, navíc často v premiéře.
Máme obrovské štěstí, že žijeme v době, kdy jsou stále mnohá díla tohoto génia úplně neznáma. Za deset, dvacet let už nebude v tomto repertoáru nic poprvé. Samozřejmě, vždy bude možnost k přehodnocování, ale to, že na nás Zelenkovy partitury počkaly nedotčené až do 21. století, mi připadá vzhledem k jeho velikosti a významu z pohledu hudebníka naprosto neuvěřitelné, z pohledu objevitele úplně senzační. Musím ještě jen poopravit ten pojem objevitel. Samotnou existenci téměř žádného z dochovaných Zelenkových děl nebylo třeba objevovat, jeho díla jsou po staletí uložena v Drážďanech. Vzít a zahrát některou z jeho partitur je tak snadné, že by se s nadsázkou dalo až říci „take and play“. Samozřejmě je třeba se snažit co nejlépe vědět co, proč a jak. Na své objevení ale skutečně stále čeká část Zelenkova díla zejména v podobě dobových provozovacích materiálů, jinak řečeno partů. Část zelenkovských badatelů totiž tuší, že tyto materiály nebyly zničeny na konci II. světové války, jak bývá běžně tvrzeno, ale že byly převezeny z Drážďan jinam. Bohužel není momentálně možné stoprocentně ověřit, je-li stopa vedoucí do Ruska skutečně tak horká. Mám ale informace od kolegů, kteří se ve věci intenzivně angažují, že je tomu tak a že se možná budeme brzo radovat ze senzačního nálezu. Také další objevy jiného typu na sebe snad nenechají dlouho čekat. Zejména se bude jednat o informace, které naprosto změní dosud oblíbený a musím říci zcela fiktivní pohled na Zelenkovu osobnost.
Nesmírně si vážím přátelství a spolupráce s naším vydavatelem, panem Tomášem Janečkem. Je to člověk odvážný, inspirativní, dobrý a neovlivnitelný. Především jemu vděčí současný hudební svět za znovuoživení pěkné porce nádherné Zelenkovy hudby.

Aby toho nebylo málo, věnuješ se také koncertní hře na harmonium. Pro tento nástroj v minulosti vznikla řada krásných skladeb od věhlasných skladatelů, mimo jiné i od Antonína Dvořáka, a koncertní harmonia byla ozdobou všech význačnějších koncertních síní. Co tě přivedlo k zájmu o tuto pozapomenutou kapitolu evropské hudby?
Existují dva základní typy nástroje. Modernější harmonium sací, někdy také zvané americké a harmonium tlakové, jehož domovem je Francie kolem poloviny 19. století. Sací nástroje mají mdlý, slabý zvuk a velmi omezené, téměř žádné výrazové možnosti. Nacházíme jich dodnes spousty v kostelech, modlitebnách, školách i domácnostech. Jejich pořizovací cena byla poměrně nízká. Úplným opakem po všech stránkách je tlakové harmonium francouzského typu. Má impozantní silný zvuk, velké barevné možnosti a zejména u koncertních nástrojů oceňujeme tzv. percussion, tedy perkusní rejstřík zaručující možnost hrát i v nejrychlejším tempu ty nejmenší hodnoty zcela zřetelně, dále tzv. expression, tedy zařízení, které vyřadí z provozu zásobníkový měch a hráč má možnost regulovat bezprostředně tlakem dodávaného vzduchu dynamickou sílu hry. Toto zařízení umožňuje provádět fantastické frázování a také zesílení či zeslabení z ppp do fff během vteřiny, bez nejmenšího rizika změny intonace, což je pro ostatní dechové nástroje nemožné. Dále jsou zde tzv. kolenáče, tedy páky ovládané koleny, pomocí nichž je možné jednak přidávat rejstříky na způsob varhanního crescendového válce, otevírat žaluziové klapky k umocnění dynamických efektů a také ovládat tzv. prolongement, pomůcku k zapojení basové prodlevy bez nutnosti držet danou klávesu. Běžná bývá i možnost transpozice pomocí posuvné klaviatury. Moje sběratelská vášeň mi přinesla do knihovny téměř veškerou harmoniovou literaturu. Nejedná se ale jen o skladby pro sólové harmonium, ale také o dobové úpravy neuvěřitelného množství hudby pro v 2. polovině 19. století velmi oblíbené duo harmonia a klavíru. Málo toho víme o hudebních salónech 19. století, pokud neznáme Bachovy Suity a Braniborské koncerty opatřené precizně vypracovanými přednesovými návody, Haydnovy a Schumannovy symfonie, Mozartovy a Wagnerovy opery, ty mám mimochodem úplně všechny, v úpravách pro harmonium a klavír. Fantastické na těch notách je i to, že takřka všechny jsou popsány několika vrstvami poznámek jednotlivých interpretů, což svědčí, že konkrétně tato hudba byla v nóbl salonech ve velké permanenci. Sednu-li si ke svému nástroji se sedmi řadami od firmy Kotykiewicz a zahraji-li si na něj jako v roce 1880, je to prostě nádhera. Mám jednoho kamaráda s nádherným autoveteránem a ten to úplně chápe…

Určitě máš v plánu spoustu zajímavých projektů. Mohl bys v závěru našeho rozhovoru našim čtenářům přiblížit, na co se můžeme v blízké době těšit?
Jsem rád, že je toho hodně, na co se můžeme těšit, a že mám zde příležitost, abych o tom mohl podat čtenářům zprávu a pozvat je ke sdílení naší společné radosti. Co by byli hudebníci bez posluchačů. Oni jsou tím pravým elementem dávajícím našemu snažení smysl. Co se týče Zelenky, bude to jedno z jeho největších děl Il Diamante na festivalu v Holešově a v belgickém Gentu, dále oratorium Il serpente di bronzo na Pražském jaru a natáčení a trojí provedení Mis-sy Sanctis-simae Trinitatis, kterou uvedeme na zahajovacím koncertě festivalu Concentus Moraviae, v rámci našeho cyklu České hudební baroko – objevy a překvapení 2012 v Praze a na Svatováclavském hudebním festivalu v Ostravě. Chystáme se také na Michnu, Bibera, Dvořáka a Capricorna na koncertech v Praze, Německu a na Slovensku a těšíme se na Vivaldiho, Pärta a Veljo Tormise v pražské MeetFactory, kde s námi vystoupí výtvarník David Černý a na šamanský buben také David Koller.

 

 

 

 

Nejbližší koncerty

28. 6. 2017 ve 19:30 - Mezinárodní hudební festival Smetanova Litomyšl

Piaristický chrám Nalezení Sv. Kříže

"Hommage a Bach"

vstupenky zde

 

2. 7. 2017 ve 16:30 - Český varhanní festival - zahajovací koncert

u příležitosti představení nově restaurovaných varhan J. D. Siebera

Chrám Nanebevzetí Panny Marie POLNÁ

Petr Nekoranec – tenor

Gabriela Eibenová - soprán

Adam Viktora - varhany

vstupenky na místě

 

 

Naše CD

Právě vyšlo!

 

Jan Dismas Zelenka                 Psalmi Vespertini II

Světová premiéra kompletní nahrávky druhé série Zelenkových nešpor

 

Jan Dismas Zelenka                 Psalmi Vespertini I

Světová premiéra kompletní nahrávky Zelenkových nešpor

 

Adam Václav Michna                Loutna česká 

První nahrávka autentické verze s nově objeveným houslovým partem

 

Česky

 

Zde se můžete přihlásit k odběru aktuálních informací.
Zadejte vaší e-mailovou adresu.

 

FacebookYou TubeSound Cloud